O mně
Ve své soukromé praxi poskytuji podporu a poradenství rodičům, jejichž děti se vyvíjejí „trochu jinak“. Zaměřuji se na diagnostiku a následnou inhibici primárních reflexů pomocí Neuro-vývojové stimulace (NVS).
Pro koho jsou mé služby určeny:
- děti s různými odchylkami ve vývoji cca od 4 let
- děti v předškolním věku nebo děti s odkladem školní docházky (jako součást přípravy na školu)
- děti s poruchami učení a chování (ADD, ADHD, PAS, DYS poruchy)
- děti mladšího školního věku, které mají obtíže v oblasti čtení, psaní, počítání
- rodiče, kteří zažívají jakoukoliv nejistotu a potřebují poradit, podpořit, nasměrovat, nebo „jen“ vyslechnout.
Kde?
Aktuálně se můžete objednávat do rodinného centra ROSA v České Třebové.
Ústecká 160 (vchod z ulice Kyralova)
560 02 Česká Třebová
Do budoucna plánuji rozšíření služeb i ve městech: Lanškroun, Ústí nad Orlicí, Litomyšl, Zábřeh na Moravě.... a dále podle zájmu klientů. :)
A jak jsem se k NVS vlastně dostala?
Tenhle příběh se začal psát dávno. Byla jsem na základce a díky jednomu skvělému učiteli jsem se dostala na výjezd do Evropského výtvarného centra, kam jezdívaly na výtvarné pobyty děti z Jedličkova ústavu v Liberci. Byly to obvykle děti s dětskou mozkovou obrnou a těžkou mentální retardací. Rok co rok jsem tam jezdila na brigády pomáhat pedagogům a malovat s těmito dětmi obrazy na veliká plátna. A všichni jsme měli ohromnou radost z toho, jak to jde.
Tahle zkušenost udala směr mému rozhodování, jakou vysokou školu studovat. Speciální pedagogika byla jasná volba. :) Zvolila jsem si dvouobor - Učitelství pro 1. stupeň ZŠ a speciální pedagogika. Vybrala jsem si zaměření na psychopedii, somatopedii a tyflopedii, z nichž jsem složila státní závěrečnou zkoušku. V průběhu studia jsem byla na praxi ve Středisku rané péče. A odcházela jsem fascinována natolik, že jsem se rozhodla vystudovat si ještě Speciální pedagogiku raného věku. Mým snem bylo pracovat ve Středisku rané péče. Pomáhat rodinám, které se ocitly v náročné životní situaci.
Ale život se ubíral úplně jiným směrem. Dostala jsem nabídku nastoupit jako učitelka na základní školu. Říkala jsem si, že to na jeden školní rok zkusím, ať se takříkajíc ušpiním od křídy a získám nějakou pedagogickou zkušenost. To jsem ale netušila, že jak se jednou stanu třídní učitelkou, tak se z obyčejných žáků stanou "MOJE DĚTI" a odejít vlastně nikdy nedokážu. :) A tak jsem zůstala. Speciální pedagogika mě neminula ani tam. Pracovala jsem s žáky, kteří měli nejrůznější obtíže ve čtení/psaní/počítání v rámci speciálně-pedagogických intervencí. Ve třídě jsem měla děti se specifickými poruchami učení, ADD, ADHD, PAS,...nebo třeba děti s poruchami attachmentu. A ve snaze pochopit je...pomoct jim i jejich rodičům...jsem se neustále snažila rozšiřovat si obzory. Mnohdy jsem si kladla otázku, proč jde některým dětem učení skoro samo, zatímco jiní se tak moc nadřou?
A pak... Pak jsem se stala mámou. A pochopila jsem, že rodičovská zkušenost je něco tak silného a nepřenositelného, že to žádná škola ani práce nepřekoná. Že je to sebezkušenostní výcvik, který trvá 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Bez nároku na dovolenou. :) Abych se od té "specky" nevzdálila příliš, osud mě obdaroval "speciálním" dítětem. Díky němu jsem se poprvé setkala s pojmy, jako je intenzivní dítě. Neurodivergence. Nebo hypersenzitivita. A jako správná matka moderní doby jsem začala googlit. Hledání mě přivedlo do nejrůznějších diskuzí, kde maminky zmiňovaly skvělé zkušenosti s Neuro-vývojovou stimulací. Následně mě pro tuto metodu nadchla i má bývalá kolegyně, která s ní začala pracovat a dosahovala skvělých výsledků. A najednou mi to došlo...Vždyť tohle jsem chtěla vždycky dělat! Absolvovala jsem tedy kurz Neuro-vývojové stimulace pod vedením PhDr. Marji Volemanová, PhD.
Pochopení primárních reflexů mi dalo odpověď na spoustu otazníků z mé předchozí praxe. Jako bych konečně našla ten chybějící dílek skládanky. Najednou mi do sebe všechno začalo zapadat. Vím, že těch dílků tam ve skutečnosti chybí mnohem víc. A já už se těším, jak budu jeden po druhém objevovat.